Panebože! Druhý "zub moudrosti" je venku. Konečně... Bylo to jiné oproti první zkušenosti a byl to boj, ale s dobrým koncem... V lednu jsem byla na vyndání pravé osmičky a ještě ten rok v září jsem si nechala vytrhnout levou osmičku. Několik let jsem žila v tom, že mi dolní osmičky nerostou, ale loni jsem měla tu čest seznámit se s nimi na rentgenu a zjistit, že jsou to pěkný mrchy pod dásní (a jedna ještě v krásném objetí s nervem). Haha.
Pokud vás čeká vyndavání osmiček, nebojte, bude to mít dobrý konec. :)
Do ordinace jsem vstupovala s největším strachem z té první injekce. Rentgen, injekce a jdu čekat než to zabere, milionté čůrání ze stresu a jsem zase v křesle. Nádech, výdech. Po první otázce: "Cítíte něco?", jsem už v klidu, protože necítím nic. Zavřu oči, ať to raději nevidím, stačí, že slyším cinkání nástrojů a čas od času mi něco praskne v puse, předstírám, že jsem absolutně v pohodě, dělám, co mi říkají. Nemám tušení o čase, na otázky od doktora vydávám neurčité zvuky a v duchu si říkám, ať už je to za mnou. Pan doktor mi neustále říká, co dělá, uklidňuje mě. Děkuju. A najednou cítím již známé tahání při šití a šimrání nitě na bradě. "Hotovo, vypláchněte si." Sestřička mi srovná křeslo: "V klidu seďte," usměje se na mě, já bych se taky usmála, ale do smíchu mi moc není. Srdce mi bije jak po úspěšných státnicích, a tečou mi slzy, když už ze mě opadne všechen stres. Doktor (říkám vám, asi bych si od něj nechala vytrhnout všechny osmičky najednou, jak byl milej a sympatickej :D)se na mě podívá od počítače: "Všechno v pořádku?"
"AaaOoo," (Ano) snažím se komunikovat.
"Jen si poplačte, už je to za vámi. Zvládla jste to skvěle."
"Hekuhu." (Děkuju.)
Z ordinace odcházím po 45 minutách, ale odhodlaná se sem vrátit a nechat si vytrhnout ještě ty zbylé dvě osmičky.
Každopádně to nedopadlo tak sluníčkově, jak by se nyní dalo čekat. Osmička se hojila nějak pomaleji než ta první a mě asi 10 dní po zákroku čekal sportovní kurz, jenže ... Milý, drahý nerv v čelisti se rozhodl, že když mu osmičku vezmem pěkně se naštve. :D Takže jsem po zákroku moc necítila štípnutí a podobně v půlce tváře. Začalo obvolávání učitelů a lékařů. Na kurz jsem nakonec jela s papírem od pana doktora s pěkným strachem, protože mi bylo řečeno, že si při pádu tu čelist můžu zlomit (super, že jo). Nebudu lhát tenhle kurz, stejně jako všechny ostatní na vysoké, jsem psychicky odtrpěla a rozhodně bych si to nezopakovala, ale všechno jednou končí. Tedy bohužel ne trauma mého zubu. Po návratu z kurzu mě čekala návštěva nemocnice, výsledek: pohmožděný nerv, za pár měsíců se to dá dohromady, berte tyhle vitamíny...
Rada na závěr? Dostatek tejpů na tvář, protože mi opravdu pomohly, a když se objeví problém, nenechte se u lékařů odbývat.
pac a pusu
s láskou
Anna
Žádné komentáře:
Okomentovat