ČISTÉ SRDCE

   Už je to nějaká doba, co jsem napsala celkem ironické srovnání bot a lásky, které i teď, po půl roce, vzbuzuje u některých čtenářů pozitivní i negativní reakce a když jsem si sama článek po nějaké době přečetla znovu, uvažovala jsem o tom, že ho dokonce smažu. Ne snad kvůli myšlence, kterou jsem chtěla předat, ale spíše proto, že mi přijde tohle přirovnání dost stručné a zasloužilo by si větší rozsah... No ... teď znovu s časovým odstupem a celkem zajímavé debatě s mým otcem mě napadla další úsměvně ironická situace mého života. Když jsem se totiž zamyslela nad svým "vztahovým životem", zjistila jsem, že každému vztahu jsem něco obětovala... a nemyslím jen energii, čas a kus sebe... tím něčím je kartáček na zuby, popřípadě nějaká další drobná věc. 


   S úsměvem na tváři jsem si uvědomila, že snad každé z mých bývalých známostí po mě zůstala doma minimálně jedna „vzpomínková“ věc. A musím říct, že mi tohle zjištění přijde vtipnější než zničené nové Vansky v minulé myšlence. Kartáček na zuby je jedna z věcí, kterou s sebou nepochybně vozíte, když máte někde přespat a pokud se z přespávání stane čím dál častější věc, kartáček v určité koupelně nalezne své místo a pokaždé na vás čeká na stejném místě, vedle kartáčku vaší známosti. Málokdy vás napadne vzít si kartáček při několikátém odchodu s sebou, protože už nějak instinktivně předpokládáte, že se znovu vrátíte, ale jejda, jednou se už prostě nevrátíte a pokud u známosti nemáte důležitější věci než kartáček, je přece zbytečné žádat o vrácení. Avšak každá ztráta sebemenší osobní věci je (alespoň pro mne) nemilá... 
   U prvního přítele jsem nikdy nespala, to je uzavřená kapitola. U druhého už ano, náš rozchod byl ale tak rychlý, že se mezi námi uzavřela jakákoli komunikace dřív, než jsem chtěla a na kartáček už nějak řeč nepřišla. S druhým přítelem jsem měla čištění zubů jako každodenní, společný a milý rituál. Náš vztah byl vlastně plný milých rituálů, které mi mnohdy chybí i navzdory tomu, že si vzpomínání na tenhle vztah zakazuji. Ale zpět ke kartáčkům, tohle byla první ztráta mého milovaného (růžového) kartáčku. Další kartáček pak zůstal kdesi přes půl republiky. A za zmínku stojí i poslední, třetí, z mých známostí, kdy ztrátu kartáčku nemohu brát ani tak osobně, protože jako správný gentleman mi kartáček k sobě do bytu obstaral sám muž, rádoby muž. Haha. Už ze začátku mi tahle známost mohla přijít podivná, když jsem při několikáté návštěvě musela do koše vyhodit kartáček jeho (možná) expřítelkyně, se kterou se údajně rozešel před čtvrt rokem. Doufám, že příští návštěvnice této koupelny bude ušetřena vyhazování cizího kartáčku a on nejenže jako gentleman slečně koupí kartáček, ale také zamete stopy po poslední známosti.
   S tím bych chtěla dnes skončit. Chlapi pro mě zůstávají záhadou.

s láskou a nadhledem anna